Rob Nairn Meditace

Uvedení do buddhistické meditace

I.Meditace

Důležitost vlastního postoje

Meditace se nepodobá běžné činnosti, protože není zaměřená na dosažení žádného cíle ani neužívá lineární či usměrněné myšlení. Je to postup, na jehož počátku necháme svoji přetíženou mysl, obvykle plnou rozrušení, agresivity, vzteku, strachu a úzkosti, aby zpomalila a samovolně spočinula v klidu.

To, co je u meditace nejdůležitější, je postoj, který k ní zaujmeme.

Meditace: jak začít

S rozptýlenou myslí nejsme schopni vykonávat ani běžné činnosti - a tak potřebujeme mysl pokojnou, obzvlášť pro činnosti dharmové. (Milaräpa)
Co je meditace?

Meditace je proces, během něhož se učíme užívat vlastní mysl moudrým a dovedným způsobem. Postupně vede ke klidu, spontánnímu očištění, hlubokému porozumění a konečně k úplnému očištění ode všech škodlivých stavů mysli. Na tomto posledním stupni nastává úplné uvědomění si vlastní "božské" podstaty. Během této cesty adept prohlédne past egoismu a uvolní se z ní. Jak postupuje po cestě sebeobjevování, zlepšuje se i jeho život. Nalézá vnitřní harmonii, jasnost a stabilitu; opouští zmatenou a rozptýlenou mysl; je schopen prožívat více radosti, otevřenosti, altruismu a lásky. Vyvrcholením této cesty je osvícení. Stejně jako u slov "nekonečno" nebo "věčnost" můžeme mít jen přibližnou představu, co by asi mohlo znamenat. Jeho význam nejsme schopni beze zbytku obsáhnout. Zcela jistě je to však spočinutí v radosti, která přesahuje veškeré naše chápání.

Existuje nespočet různých systémů a metod meditace a každá z nich má svůj zvláštní účel a výsledek. Pokud chce někdo podnikat psychedelické výlety nebo mít zážitky z jiných sfér, prostě si vybere a použije patřičnou metodu. Neměl by se však mýlit tím, že ji bude považovat za meditaci.

O těch však tato kniha není. Budeme se věnovat jednomu z nejstarších a nejvíce osvědčených systémů meditace, které lidstvo zná. Všeobecně se mu říká "meditace prohlédnutí" (resp. "vhledu"). Tento název je odvozen ze slova vipassana, termínu používaného pro jeden ze základních způsobů meditace, kterou vyučoval Buddha. Termín vipassana se obvykle překládá jako "prohlédnutí" nebo "vidění věcí takových, jaké jsou". Správněji se jí říká meditace sattipathana, protože je založena na podrobném popisu cvičení plné přítomnosti, který pochází od Buddhy Šákjamuniho a je zapsán v pálijském spisu Sattipathana sutta. Nadále se však budeme držet snazšího termínu "meditace prohlédnutí".

Meditace prohlédnutí je první krok ve všech buddhistických systémech výcviku mysli a používají ji všechny buddhistické školy. Během posledních padesáti let si ji oblíbilo i mnoho lidí ze Západu a jako jednoduchá a bezpečná cesta k transformaci vědomí a "osvobození" přitahuje i zájem západních psychologů. Tedy: bezpečná je, pokud se cvičí správně. Značnou část této knihy zaujímá popis, jak ji cvičit správně a bezpečně. To je nezbytné, protože i když tato meditace je velmi jednoduchá, přivádí nás do oblastí mysli, které se často projevují jako velmi složité, zmatené a labilní. Musíme se proto dovědět, jak se zachovat, pokud se takové obtíže vyskytnou.

Meditace prohlédnutí má několik na sebe navazujících stupňů či fází. Začneme na samém počátku.

Prostá pozornost a plná přítomnost

Plná přítomnost založená na prosté pozornosti je nejpodstatnějším prvkem meditace. Prostá pozornost je výstižný termín, protože pozornost zaměřená na objekt meditace je při ní ode všeho oproštěna. Zpočátku ani nevíme, co to znamená, protože si ani nejsme vědomi toho, že naše pozornost není obvykle prostá. Jsme tak navyklí všemu, co ji překrývá a ovlivňuje, že to už nevidíme. Na prosté pozornosti je nejobtížnější právě její jednoduchost. Když ji cvičíme, nemůžeme vlastně ani uvěřit, že se věnujeme něčemu hodnotnému. Vždyť "neděláme nic" a nicnedělání je při naší neustálé zaneprázdněnosti považováno za neužitečné a rozmařilé plýtvání časem a energií. Tento názor je však mylný. Prostá pozornost je mimořádně bdělý a působivý stav, neboť vyžaduje, abychom byli neustále psychicky přítomni, abychom si byli vědomi všeho, co se děje v nás i kolem nás, aniž bychom cokoli přidávali či ubírali. Máme být jako filmová kamera -- prostě jen zcela přesně a nestranně zaznamenávat vše, co se odehrává před objektivem.

První cvičení spočívá ve sledování dechu. Po přečtení několika dalších odstavců si to můžete sami vyzkoušet.

Pohodlně se posaďte a přesvědčete se, že v příštích 5 až 10 minutách nebudete rušeni. Nyní zaměřte zcela nenásilně a uvolněně pozornost na nádech a výdech procházející nosními dírkami. Samozřejmě ho nevidíte, ale cítíte ho jako vzduch pohybující se nosem a kolem horního rtu pod nosem. Rytmus dechu nijak neměňte ani neovlivňujte. Používáte ho jen jako ohnisko své pozornosti, protože je to něco, co se děje a bude dít po celý život.

Důležitá je především kvalita pozornosti. Záměrně říkáme pozornost a nikoli soustředění. Soustředění je něco poněkud jiného, naznačuje výlučnost a strnulost. Když se člověk na něco soustředí, snaží se připoutat mysl pevně k příslušnému objektu a vyloučit okolní děje. Po chvíli je však tato činnost unavující a bez zvláštního výcviku v ní nelze vytrvat. Pozornost je přirozenější a více panoramatická. Člověk pozoruje věci, které vzbuzují jeho zájem nebo ho do jisté míry fascinují, přičemž nemusí vyvíjet žádné zvláštní úsilí, aby udržel mysl právě na daném objektu a ničeho jiného si nevšímal. Kočka pozoruje myší díru ostře a pronikavě, ale zároveň ví o všem, co se děje v okolí. Někdo jde kolem a kočka pohne uchem nebo pootočí hlavou, ale přitom nepřestává pozorovat myší díru.

Takže nechejte svoji pozornost spočinout na dechu lehce a uvolněně - jako pírko vznášející se v jarním vánku. Díky této pozornosti si začnete být něčeho vědomi - vědomi nádechu a výdechu. Toto vědomí je vzbuzeno přirozeně, bez jakéhokoli úsilí. Zde uděláte svůj první objev: pozornost dokáže probudit vědomí. Je to tak jednoduché a evidentní, ale jak málo lidí to ví! Pozorujte dále dech a brzy učiníte další objevy: mezi výdechem a nádechem je pomlka, a mezi nádechem a výdechem je také pomlka. Někdy je výdech delší než nádech a někdy je to naopak. Někdy cítíte dech silněji v levé nosní dírce a někdy v pravé. Začnete si být vědomi mnoha věcí, o nichž jste předtím nevěděli. Nebude to však výsledek nějakých analýz nebo propočtů nebo komplikovaného teoretizování, ale výhradně jen pozornosti zaměřené na jedinou věc - na dech.

Ale ještě dlouho předtím, než učiníte tyto objevy, se stanou i jiné věci. Vaše mysl se nejspíš někam zatoulá. Než dospějete ke třetímu nebo čtvrtému nádechu či výdechu, zjistíte, že na něco myslíte - třeba se snažíte přijít na to, odkud pochází nějaký zvuk, nebo začnete přemýšlet, že se vlastně zabýváte naprostým nesmyslem, a tak podobně. Poté, co si to uvědomíte, následuje obvykle reakce jako: "No nazdar, to se nedokážu soustředit ani pár vteřin?" nebo: "Jak jsem se probůh ocitl tady?" Zdá se, jako byste vypadli z meditace a teď se dívali zpátky, abyste zjistili, k čemu došlo. Tuto reakci pusťte vědomě z hlavy a vraťte se k dechu. Vzpomeňte si na filmovou kameru, která prostě jen natáčí to, co je, a nepřidává k tomu žádné další reakce či komentáře. Takže když natáčíte květinu a ztratíte ji ze záběru, může se stát, že natáčíte třeba chrobáka. Kamera však bude prostě bez potíží natáčet chrobáka, dokud ji nezaměříte zpět na květinu.

Právě taková je prostá pozornost. Všímá si jednoduše čehokoli, co nastane, aniž by to rozvíjela. Když zapomenete na dech a vaše mysl se zatoulá, všimněte si toho a vraťte se k dechu. Když vás zaujal nějaký zvuk, všimněte si toho a vraťte se k dechu. Když vás bolí koleno a přemýšlíte proč, všimněte si toho a vraťte se k dechu. Pokaždé jen obraťte pozornost zpět k dechu a nijak to neposuzujte ani nedramatizujte.

Pozornost tedy stále zůstává na elementární a bezprostřední úrovni, je tedy prostá. Prostě jen rozpoznáváte, co se děje, a nepokoušíte se to ani rozebírat, ani posuzovat. Pokud si všimnete, že se zabýváte těmito podružnými aktivitami, jen to zaznamenáte a obrátíte pozornost zpět k dechu. K prosté pozornosti se lze vrátit v každém okamžiku.

Po určité době zjistíte, že prostá pozornost znamená vlastně pozorování všeho, co má vztah ke smyslům - zraku, sluchu, myšlení atd., rozpoznání a opuštění příslušného děje. Pokud ve cvičení vytrváte, zjistíte, že zvolňuje běh nekontrolovaného myšlení, nad nímž postupně získáváte vládu, aniž přitom musíte vyvíjet úsilí nebo myšlenky zahánět. Toto působení nebude samozřejmě zjevné okamžitě, protože všichni máme hluboce zakořeněné návyky, které nechávají mysl divokou a neukázněnou. Musíte tedy vytrvat nějakou dobu, než se mysl poněkud usadí. Prostá pozornost tak vede k plné přítomnosti.

Plná přítomnost znamená, že člověk je zcela přítomen, že si neustále uvědomuje, co se odehrává v něm a kolem něho. Je trochu podobné zaznamenávání, ne však násilnému a těžkopádnému. Je také trochu jako sledování ubíhajícího panoramatu, ale opět jen docela lehké a jemné - neděláme z toho žádnou velkou vědu. Zkusme si pomoci přirovnáním: zamyslete se nad okem a viděním. Fyzické oko má schopnost vidění. Vidění je prostá pozornost - obrazy se pouze odrážejí na sítnici. Obrazy jsou potom přenášeny do mozku, v němž dochází k uvědomění si, k rozpoznání faktu, že člověk vidí. To je plná přítomnost. Kdyby ho nebylo, člověk by nevěděl, jestli vidí nebo ne. Plná přítomnost znamená, že v každém okamžiku víme, co se děje, a to na vnitřní i vnější úrovni.

Jakmile jste pochopili, co je prostá pozornost a plná přítomnost, naučili jste se meditaci. Jestli však to, co jste si přečetli, vám připadá příliš složité nebo máte pocit, že si to nemůžete zapamatovat, přidržte se jen jedné zásady, která vás vždy vrátí do reality tohoto okamžiku:

Při meditaci víme, co se děje, právě když se to děje, ať už je to cokoli.


Takže je to zcela jednoduché: když sedíte a pozorujete dech a jste přítomni, víte, že dýcháte, pak meditujete, tj. víte, co se děje, právě když se to děje. Když se ztratíte a začnete o něčem snít nebo si zdřímnete, pak nemeditujete, protože nevíte, co se děje. Když ale pozorujete dech a myšlenky nebo pocity nebo zvuky, které odvádějí vaši pozornost, pak stále meditujete, pokud ovšem víte, že toto zaujetí je právě to, co se v daném okamžiku děje - protože stále víte, co se děje, právě když se to děje.

Cvičení 1: Prostá pozornost

Přibližně patnáct minut provádějte následující cvičení:
1. Najděte si klidné místo a přesvědčete se, že nebudete rušeni.
2. Posaďte se na pohodlnou židli s rovným opěradlem. Musíte mít rovná záda.

3. Uvolněte se a zaměřte pozornost na dech tak, jak bylo popsáno výše. Budete "plout s dechem".

4. Buďte pozorní ke všemu, co vyvstane, ať už je to cokoli. Pokud se ztratíte v myšlenkách, pak ihned poté, co si toho všimnete, nechejte myšlenku být a obraťte pozornost zpět k dechu.

5. Toto cvičení provádějte 5 minut, pak si udělejte krátkou přestávku. Celý postup opakujte ještě dvakrát a poté sezení ukončete.
6. Během dne si stále uvědomujte, zda jste přítomní. Víte stále, co děláte, právě tehdy, když to děláte? Meditace není izolovaná aktivita, ale je integrální součástí života.

Pokračujte v tomto cvičení jeden týden a postupně prodlužujte dobu meditace až na třicet minut.

II. Rozptýlení

Když začnete s meditací, zjistíte, že mysl nezůstává v klidu, ale neustále odbíhá od objektu meditace (dechu). Necvičená mysl má přirozenou tendenci k roztěkanosti nebo se neustále vzpírá - jako divoký kůň, který chce volně pobíhat po travnatých pláních. Zcela nepochybně budete tento stav prožívat, ale tím se nemusíte znepokojovat. Jak budete pokračovat ve cvičení a naučíte se rozpoznávat povahu rozptýlení, mysl se začne sama od sebe zklidňovat.

Podstatou rozptýlení je pohyb směrem od přítomného okamžiku. Když se nad tím zamyslíte, vidíte, že život není nic než tento okamžik. Jediný okamžik v celé věčnosti, který můžete prožívat, je tento okamžik - teď, na tomto místě - tady. Kdybyste byli dokonale tady                  a teď, byli byste dokonale při životě, prožívali byste sami sebe ve své dokonalé celistvosti a jednotě - ať už to znamená cokoli. Ale takto se neznáme. Jsme neustále rozptýlení, a to třemi hlavními způsoby:

- sledováním minulosti,

- přemýšlením v přítomnosti, tj. uvíznutím v myšlenkách,

- přemítáním o budoucnosti.

 

Sledování minulosti

Mnoho času trávíme tak, že jsme ponořeni do minulosti: znovu prožíváme šťastné, děsivé, trapné nebo jiné významné zážitky; přehráváme si setkání s lidmi, něco si u toho odůvodňujeme, snažíme se přijít něčemu na kloub nebo se jimi jen tak obíráme; vydáváme se na sentimentální cesty vzpomínkami atd. Někdy tato aktivita mysli může zesílit natolik, že nás docela stáhne a zaplaví a naprosto překryje současnost. Může se například stát něco, co na nás mocně zapůsobí - třeba nás opustí manželka nebo partner. Emocionální obsah této události je obrovský a vzpomínka na ni, spolu se všemi emocionálními následky, se stále dere do vědomí. Pokaždé, kdy k tomu dojde, minulost "ožije". Člověk je vtažen do této zdrcující vzpomínky, což je velmi bolestivé - jako by se znovu vrátil do chvíle, kdy byl zavržen. Přítomnost jako by neexistovala. Mnoho lidí takto promarní úžasné množství času. Ten, kdo se nalézá ve vzpomínkách, nežije - jako by byl neustále ve snách. Sledování minulosti mysl oslabuje, mate, otupuje a rozptyluje. Čím více je takto vláčena, tím slabší se mysl stává.

Během meditace začínáme objevovat, do jaké míry se obíráme vzpomínkami, a cvičíme mysl, aby dokázala opustit minulost a vrátit se k objektu meditace - přítomnému okamžiku. Je důležité správně porozumět tomuto opouštění či zanechávání, které je jen nacvičenou technikou. Pokud si všimneme, že se nalézáme ve vzpomínkách, máme tendenci rozčílit se a odsoudit to, nebo to hodnotit jako vlastní selhání. Poté se snažíme přitáhnout mysl zpět k dechu a vzpomínku zapudit. Je proto zapotřebí přistupovat k takové situaci s rozvahou. Když si všimnete pohybu směrem do minulosti, snažte se na to pohlížet velmi otevřeně a mírně a nenechejte se vtáhnout do přehnané reakce. Stejně jako milující rodič, který vyhlédne z okna a uvidí své dítě, jak si hraje v blátě, vyjde z domu a řekne "Pojď už radši domů, chlapečku, pro dnešek báboviček necháme" a vede je do koupelny. Zanechání vzpomínky by mělo vypadat právě takto - prostě jen psychologicky opustíme objekt, který byl příčinou rozptýlení, a tiše se navrátíme k pozorování dechu. Čím více takto cvičíme, tím více se mysl zklidňuje. Spontánně vyvstávají průzračnost a klid.

Tedy nezapomeňte - minulost je pryč. Nechejte ji být a uvolněte se do přítomnosti, jediného času a místa, v němž můžeme žít.
 

Přemýšlení v přítomnosti

Stále nám běží hlavou myšlenky a většinu času prožíváme i emoce. Zpočátku člověk při meditaci prožívá jen pokračování normální mentální aktivity, mění jen svůj přístup k ní. Obvykle to probíhá asi takto: adept se posadí a zaměří pozornost na dech. Za chvilku ho něco napadne. Ještě před tím, než si uvědomí, že k tomu došlo, začne se myšlenkou zabývat, zamotá se do ní, přidává další asociace a rozvíjí ji. Může to například začít zcela nevinnou myšlenkou na snídani, které se ihned chytí, a začne si představovat míchaná vajíčka, topinku, kávu atd. Ačkoli si toho není vědom, došlo hned ke dvěma věcem:

- myšlenka na snídani, která se objevila v nevinné zárodečné formě,

- zaujetí nebo rozvíjení této myšlenky, tj. vlastní myšlení, které je podstatou rozptýlení.

Zárodek myšlenky se objeví a zmizí ve chvilce. Její rozvíjení může pokračovat několik minut, hodin, dní nebo dokonce roků. Právě tato aktivita, kterou nazýváme myšlení, nás svazuje a drží v zajetí. Rozvíjení a asociace mohou pokračovat donekonečna. Při meditaci působí přemýšlení rušivě, neboť obsahuje prvek vědomé spolupráce. Má-li pokračovat, musíme se ho do určité míry vědomě účastnit. Dokud trvá, jsme "ztraceni" v myšlenkách, nejsme zcela přítomni tady                  a teď, a tedy nežijeme plně. Jsme-li zapleteni ve vlastních myšlenkách, mysl slábne, otupuje a rozptyluje se. Čím více necháváme mysl takto bloudit, tím více ji oslabujeme. Při cvičení se tedy snažíme vymanit se z rozptýlení tohoto typu přesně stejným způsobem, jako jsme to dělali se vzpomínkami: myšlenku necháme být, opustíme ji, vzdáme se jí, a navrátíme se do přítomnosti. I tentokrát je samozřejmě důležité přistupovat k tomu otevřeně, láskyplně a uvolněně, neodsuzovat se a nevyčítat si. Naším úkolem je pouze přesunout pozornost.

Po nějaké době přijdeme na to, že se nemusíme neustále tolik obírat svými myšlenkami a ztrácet se v nich. Postupně se naučíme od myšlenky nebo pocitu oprostit. To nám umožní prožívat novou svobodu, kdy už nejsme spoutáni nutkavou potřebou myslet stále dál. Krásný objev! Čas od času se většině lidí stává, že se zamotají ve vírech myšlenek, které mohou rotovat donekonečna. Psychologové to nazývají obsese. Obsesivní myšlenkové cykly mohou být vyčerpávající, rozčilující a nakonec až děsivé. Mohou zcela vyřadit z normálního života některé lidi, kteří nevědí, jak se od nich oprostit, a domnívají se, že myšlenky mají nad nimi moc. Meditační cvičení nás časem dovedou až k ohromujícímu objevu, že myšlenky a emoce vlastně nemají vůbec žádnou moc. Díky umění zanechávat a opouštět myšlenky dospějeme ke svobodě a klidu.

 

Přemítání o budoucnosti

V myšlenkách se často necháváme vtáhnout do budoucnosti. Ohromné množství energie vkládáme do úzkostlivého plánování             a očekávání věcí, které se ještě nestaly a s největší pravděpodobností ani nikdy nestanou. Tento sklon se v meditaci silně projeví a je podstatou třetího typu rozptýlení. Představuje plýtvání energií a zanechává mysl v oslabeném a roztříštěném stavu, stejně jako v předchozích dvou typech. Pomáháme si stejným způsobem jako v předchozích případech - jemným obrácením pozornosti zpět k objektu meditace.

Toto jsou tedy tři typy rozptýlení. Mají tak hluboké kořeny v našich stereotypech, že si jejich existence už nejsme vědomi, pouze matně tušíme nějaké potíže se soustředěním. Mysl se toulá, jsme jako ve snách. Teprve až zdokonalíme svoji schopnost prožívání přítomnosti, začneme přesněji rozeznávat, co se vlastně děje a jaké důsledky to má pro náš život. Mnoho lidí si stěžuje, že jsou "rozhození". Víme, jak schopní bývají lidé, kteří "rozhození" nejsou, a jak šťastně vypadají. Když meditujeme, začne se nám objasňovat skutečný význam těchto postřehů: většina problémů našeho života vyplývá z toho, že "rozhození" jsme, že jsme jakoby roztříštění; v podstatě nejsme tady. To znamená, že většinu času si prostě nejsme vědomi toho, co vlastně děláme. Jsme slepí, hluší, zabednění; tápeme ve tmě, vrážíme do sebe a zraňujeme sami sebe i ostatní, šíříme kolem sebe neklid a zmatek, kamkoli se pohneme.

Kromě toho rozptýlená mysl prožívá mnoho zmatku, úzkosti a viny, protože tuší, že se v ní skrývají oblasti neznámých a nevyřešených komplexů, k nimž má strach se přiblížit. Zdá se, že v mysli běžného člověka je tento stav trvalý. Jsme na něj tak zvyklí, že ho považujeme za normu. Nevíme, co si s tím počít, a tak se dál otupujeme a rozptylujeme, jen abychom unikli následkům předchozích rozptýlení. Odtud tedy pochází náš návyk na televizi, filmy, hluk, alkohol, drogy a všechny ty superrychlé věci, který je tak charakteristický pro naši kulturu. Proč tak zoufale potřebujeme všechny tyto podněty? Protože nesneseme, abychom zůstali sami se sebou. Jakmile osamíme, okamžitě pociťujeme bolest a zmatek.

Pokud se teď podíváme zpět na podstatu rozptýlení, tj. únik od přítomné chvíle, zjistíme, že se začala projevovat výrazná změna. Sklon k odsouvání přítomnosti na vedlejší kolej ustává a jsme schopni být plně sami se sebou a s čímkoli, co se zrovna děje. Je to skutečně pronikavá změna, protože způsobuje proměnu v celém životě. Od fragmentace (rozptýlené mysli) docházíme k integraci (plně přítomné mysli, mysli nacházející se tady a teď). Protože nyní už člověk žije plně v přítomnosti, mysl už není roztříštěná, tj. vtahovaná do nepatřičných oblastí nesouvisejících s přítomným okamžikem - do přemítání  o minulosti, rozebírání současnosti a plánování budoucnosti. Prožívá pak skutečný zázrak prostého života v tomto okamžiku s křišťálovou průzračností mysli nezkalenou rozptýlením. Tyto prožitky nenastávají jen během meditace, ale prostupují celým naším životem.

Taková změna však nepřichází rychle, protože máme co do činění s celoživotními velmi silnými stereotypy a závislostí na rozptýlení. Pokud se však budeme skutečně poctivě a důsledně věnovat cvičení "plné přítomnosti", pak se jeho účinky zcela jistě projeví jak v meditaci, tak v celém životě.

Při této proměně začneme rozumět i tomu, co je to silná mysl - mysl schopná přebývat zcela dokonale v přítomném okamžiku bez jakýchkoli výchylek nebo rozptýlení.

 

Cvičení 2: Setrvávání v přítomnosti

Začněte jako při cvičení 1.

  1. Prvních deset minut uvolněně seďte a cvičte prostou pozornost.
  2. Udělejte si krátkou přestávku, uvolněte se a dívejte se před sebe do prostoru nebo z okna asi půl minuty.
  3.  Obraťte pozornost opět k dechu a cvičte prostou pozornost 
  4.  Pokaždé, když se mysl odchýlí od dechu, všimněte si, zda se zatoulala: 

-    k rozvíjení myšlenek o současnosti nebo ke snění,

-   ke vzpomínkám

-    k plánování budoucnosti a jak k tomu došlo:

-    na vnější podnět, např. nějaký zvuk,

-    vyvstal nějaký pocit,

-    napadla vás nějaká "čerstvá" myšlenka,

-    z jiné příčiny.

Všímejte si takto, jak dochází k rozptýlení, a zároveň se pokoušejte postřehnout rozdíl mezi zárodky myšlenek a myšlenkami, které na ně navazují.

Toto cvičení provádějte asi týden. Především je důležité, abyste byli uvolnění a ke cvičení přistupovali nenásilně. Pokud pocítíte nějaké příznaky napětí (strnulost krku, únavu očí, shrbená ramena, křečovitě sevřené čelisti apod.), přerušte meditaci, dívejte se chvíli před sebe do prostoru nebo z okna a nepokračujte dříve než za hodinu.

Cvičení 3: Meditace s použitím zvuku

Jako objekt meditace se tradičně užívá dech. Není to však jediný způsob a mnoho lidí ze Západu dává přednost jiným metodám, které považují za účinnější.

Pokud bydlíte na hlučném místě, zpozorujete, že ve vaší mysli převládá napětí, sevření nebo obsesivní cykly. Může se také stát, že se při meditaci projeví jakýsi jemný pocit boje nebo úsilí. To se stává především adeptům, kteří se usilovně snaží zevnitř kontrolovat to, co se děje, a přespříliš se obávají, aby něco neprováděli špatně. Mysl se takto nestává otevřenější a přístupnější, ale naopak v ní narůstá napětí a tíseň. V atmosféře neklidu, strnulosti a křečovitého úsilí nemůže meditace nastat; tu může prožívat jen mysl otevřená a uvolněná.

Máte-li takové potíže, zkuste použít jako objekt meditace zvuk.

Posaďte se přesně tak jako v předchozím cvičení. Místo zaostření na dech však nechejte svoji pozornost, aby se uvolnila a spočinula ve zvuku, tj. aby sledovala všechny přicházející zvuky. Zanedlouho objevíte, jaký je rozdíl mezi slyšením a posloucháním. Poslouchání je úzce zaměřeno na určitý zvuk, pokouší se držet se ho a vyloučit všechny ostatní zvuky. Výsledkem je napětí. Slyšení je více panoramatické a nevybírá si. Zvukům, které k vám dolehnou, se nevzpírejte, ať už jsou jakékoli. V daném okamžiku jsou přijímány jako ohnisko vaší pozornosti. Při pouhém slyšení se mysl uvolňuje a otevírá, protože si nevybírá, nedává ničemu přednost a nevzpírá se - je prostě jen přítomná.

Pokaždé, když se mysl někam zatoulá, povšimněte si toho a nenásilně obraťte pozornost zpět ke zvuku.

Pokud používáte při meditaci tuto metodu, nemusíte dělat cvičení "všímavosti".


III. Každodenní cvičení

Pokud chcete do svého života zahrnout pravidelnou meditaci, mohly by vám pomoci některé základní rady.

Denní doba

Popřemýšlejte o svém denním programu a rozmyslete si, v jakou denní dobu by pro vás bylo nejsnazší najít si čas pro meditaci. Nejlepší je časné ráno. Pokud nevyhovuje, může to být i jindy. Jakmile jste si už stanovili určitou dobu, dodržujte ji. Meditace se takto stane částí vašeho denního programu. Je lepší meditovat často krátkou chvíli než jen jednou za čas po dlouhou dobu.

Zpočátku seďte patnáct až dvacet minut. Tuto dobu si můžete rozdělit na úseky po pěti nebo deseti minutách. Jakmile si na meditaci více zvyknete, můžete ji prodlužovat. Nikdy však neužívejte násilí nebo křečovitou snahu. Když pocítíte únavu, udělejte si přestávku, uvolněte se a pár minut se dívejte z okna.

Každý týden prodlužujte dobu vyhrazenou pro meditaci o pět minut, až se dostanete k jedné hodině.

Pokud máte dost času na dvě sezení za den, je nejlepší meditovat ráno a večer. Nakonec byste tedy mohli sedět dvě hodiny denně.

Místo
Pro meditaci byste měli mít vyhrazeno určité místo. V ideálním případě by to měla být místnost určená jen k tomuto účelu. Pokud to není možné, najděte si klidné místo, které nepotřebujete na nic jiného a kde nebudete rušeni. Postupně se na něm vytvoří podpůrná atmosféra.

Pozice
Z dlouhodobého hlediska je pozice důležitá, obzvlášť budete-li sedět dlouhou dobu nebo se budete účastnit intenzivního výcviku v odloučení. Z tohoto důvodu dále naleznete i podrobné pokyny. Zpočátku si však z toho nedělejte těžkou hlavu. Začátečník musí dodržovat pouze dvě zásady:

  1. sedět klidně a pohodlně,
  2. mít rovná záda a pokud možno se neopírat. Kdybyste používali nějakou oporu pro záda, pravděpodobně byste usnuli. Můžete-li sedět se zkříženýma nohama, je to dobré. Pokud to nejde, seďte na židli nebo na stoličce a nohy mějte položené na zemi.

 

Sedm zásad lotosového sedu

Nyní bude popsána ideální pozice pro meditační sezení. Jen velmi málo lidí ze Západu ji však zvládá bez přípravy, takže nebuďte zklamáni, pokud se vám nebude dařit. V žádném případě se nepokoušejte zaujmout tuto polohu násilím. Buďte k sobě laskaví a trpělivía postupujte zvolna a po malých krůčcích, aby si tělo mohlo postupně zvyknout a přizpůsobit se.

1. Nohy - chodidla spočívají na protilehlých stehnech, pravá noha je položena přes levou. (Pokud to zprvu nezvládnete, můžete sedět i v jiné poloze se zkříženýma nohama a koleny na zemi. Po nějaké době si dejte pravé chodidlo na levé stehno. Až se po čase uvolníte, zkuste položit i levou nohu na pravé stehno.) Zpočátku vás budou po chvíli sezení bolet kolena. Jakmile vás bolest začne rozptylovat, udělejte si přestávku s jemnou masáží kolen.

2. Rovná záda. Dejte pozor, abyste neměli bederní páteř prohnutou dopředu a také abyste se nesesouvali.

3. Ramena mají být uvolněná a posunutá mírně dozadu, v žádném případě by neměla být zvednutá až k uším.

4. Hlava by měla být mírně předkloněna, aby pohled přirozeně směřoval na zem před vámi.

5. Ruce byste měli mít položené asi v úrovni pupku. Obě dlaně mějte otočené nahoru tak, aby pravá ležela na levé a špičky palců se jemně dotýkaly.

6. Jazyk by měl být uvolněný, jeho špička se má dotýkat horních zubů a patra.

7. Oči byste měli mít v ideálním případě otevřené. Pohled by měl uvolněně směřovat do bodu vzdáleného asi 20 cm od špičky nosu nebo být pouze rozostřený. Pokud se vám to zpočátku nebude dařit, oči zavřete a postupně si zvykejte mít je otevřené.

V počátečním období budete na sezení potřebovat asi 10 cm vysoký polštář.

  • Noste volné oblečení, zvlášť na nohou. Pokud byste si vzali těsné nepoddajné kalhoty, zaškrtily by vám na vnitřní straně kolen krevní oběh. To se může zpočátku stát i s volným oblečením. Pokud k tomu dojde, nedělejte si starosti, tělo se brzy přizpůsobí.
  • Se svou stravou neprovádějte žádné divoké experimenty. Váš jídelníček by měl být zdravý a vyvážený. Vyhýbejte se krajnostem.

 

Intenzivní dlouhodobá meditace v odloučení a meditace ve skupině
Intenzivní sezení trvající jeden až deset dní jsou velmi užitečná a hodnotná. Pokud se však chystáte na déle než jeden den, měl by s vámi být někdo zkušený. Při dlouhých meditacích mají někteří lidé psychické problémy, a tak se o to radši nepokoušejte na vlastní pěst. Vyvstanou-li potlačené konflikty, je to obvykle dobré znamení hlubokého vnitřního očištění. Pokud jste skutečně porozuměli zásadě sebeakceptace a pozitivního náhledu na sebe sama, budete schopni se vypořádat s čímkoliv. Většina z nás však neporozuměla, a proto sev počátečních fázích cvičení může pomoc někoho zkušeného velmi hodit.

Neméně užitečná a hodnotná je meditace ve skupině. Podpora skupiny nám pomáhá pokračovat stále dál. Pokud meditujeme s dalšími lidmi, je také méně pravděpodobné, že se budeme dopouštět různých nepředložeností.

  • Mějte stále na paměti, o co jde v buddhismu především - o toleranci, laskavost a soucítění. Začněte u sebe. Učte se láskyplnosti: na začátku každého sezení proste o pomoc a ochranu Buddhu, Dharmu a Sanghu, potom si připomeňte, že svým snažením chcete prokázat dobrodiní ostatním. To je výchozí bod vaší meditace a základní přístup k ní. Na konci sezení se podělte se všemi bytostmi o to, čeho bylo dosaženo, aby i ony nalezly osvobození z koloběhu strádání.

 

O autorovi

Rob Nairn se narodil a vystudoval v Zimbabwe. O náboženství a meditaci se zajímal už během svých universitních studií práva, psychologie a kriminologie. V roce 1964 začal v Indii s intenzivním výcvikem pod vedením mistrů meditace. Jeho Svatost dalajlama mu dal později pokyn, aby se vrátil do Afriky a vyučoval. V následujících letech trávil veškerý svůj volný čas duchovními cvičeními. Mezi jeho učitele patří Thrangu Rinpočhe, Akong Rinpočhe, Dhiravamsa a Joseph Goldstein.

V roce 1980 ho požádal 16. Gyalwa Karmapa, nejvyšší lama školy Kagjü, aby vyučoval meditaci prohlédnutí (vipassana). Rob poté rezignoval na místo profesora kriminologie na universitě v Kapském Městě a založil meditační centrum v Nieu Bethesda v JAR.

V roce 1989 odešel do tibetského centra Samyé Ling ve Skotsku, aby prošel tradičním čtyřletým výcvikem pod vedením tibetských lamů. V odloučenosti od světa tam studoval a cvičil prastaré metody meditace, které přivedly mnoho tantrických mistrů k osvícení. V roce 1993 ho poslal Akong Rinpočhe, tehdejší opat Samyé Ling, zpět do Afriky, aby tam vedl centra školy Kagjü a vyučoval buddhismus a meditaci.

Rob je vyhledávaným vysokoškolským učitelem a příležitostně přednáší na několika jihoafrických universitách a dále v Londýně, Edinburghu a Dublinu. Má velké znalosti moderní psychologie, zvláště Carla Gustava Junga, a umí srozumitelnou terminologií zpřístupnit starou východní moudrost lidem ze Západu.